Únor 2010

two days and more ..

23. února 2010 v 18:37 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
Za tyhle dva dny mám prostě skvělou náladu a po přečtení některých z vašich blogů jsem zjistila, že nejsem sama :). Všechno je fajn, žádné problémy, překážky se dají vyřešit aniž by byl člověk ve stresu nebo tak.
Většinu času věnuji kamarádům. Včera jsem byla v kině na Imagináriu Dr.Parnasse ...bylo to zajímavé ...Nevím, nemohu posoudit. Nesleduju moc fantasy, takže se ani není divit, že mi ten film vlastně nic nedal. Njn už to tak bude. Nepochybuji ovšem, že herci podali skvělé výkony a celkově ten film je dobře udělaný. Ale prostě nedalo mi to nic. Nic jsem si z toho filmu neodnesla. Proto je mým oblíbeným žánrem drama. Takové filmy vás přinutí přemýšlet nad tím, co jste právě viděli. A to je přesně to, co od filmů očekávám. I kdyby to nebylo drama, tak se tam apsoň něco řeší. O tomhle filmu vlastně ani nemohu říct o čem byl. UPS...a teď se mám stydět :D


Ve škole je to fajn. Za necelé tři týdny pojedu na ten lyžák s prvákama. Pro mě to bude taková dovolená, tudíž se na to moc těším. To mi připomíná, že v pátek dělám s dvojčecí a Monulkou oslavu našich osmnáctin. Ano je to sice pár dní po nich, ale chce to přece oslavit i s přáteli. Takže pátek bude asi osudový den...tak mi držte pěstičky, abych přežila :D x)

Nic. Budu končit, protože musím jít napsat výklad do češtiny a ještě nakreslit nějaký obrázek do soutěže. Tak se mějte moc pěkně a užívejte si tyhle slunečný dny ;)

Must to be love.

21. února 2010 v 10:51 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
Je zvláštní jak se věci mění. Skoro po minutě dokáže člověk změnit naprosto celou větu, kterou řekl předtím. Víte proč? Protože všichni jsme strašně ovlivnitelní. Ano, někdo si řekne, že ne, ptž on je ten, kdo někoho ovlivňuje.
Nevím co psát, protože jsem nějak nezažila něco super extra. Teda kromě plesu, na který mě pozval můj moooc dobrý kamarád, byl to jeho maturiťák, tak jsem tam prostě musela. Ale bylo to fajn, až na nějaký chvilky. Jak jinak...tak je to přece vždycky.
Dnes je po dlouhé době moc krásný den. Svítí slunko, sníh se roztává a to mě štve. Ještě mám jet na hory, ale až v březnu. Tak nevím...snad se to neroztane.
Včera jsem tak přemýšlela nad těmi svými přáteli. OUHA...přišla jsem na to, že jich je jen 7, jako těch opravdových. Napsala jsem jen, ale nemyslela jsem to jakože by jich mělo být víc, právě naopak jsem ráda za to, že je vůbec mám. Jen pro těhlech sedm bych udělala cokoliv. I když je mezi nimi člověk, který by si to nemusel zasloužit, ale já tomu věřím.
Nechce se mi do školy. Vlastně, nikdy se mi tam v pondělí nechce a pak je to v pohodě. Asi je to jen takový ten stav ze základky.
Stěhování. Asi brzy započne. Teď už je to hodně převažující strana. Dříve se jen říkalo..."No tak koupili jsme barák, ale to neznamená, že se tam musíme přestěhovat. Bude to jen taková nemovitost." Ale teď už je to jinak. Mam se tam chce odstěhovat a táta tam vlastně, dalo by se říct, bydlí. Jelikož v tom městě pracuje. Ale co to bude pro nás? Neustálé dojíždění do školy. Dny bez kamarádů nebo pozdní příjezdy domů. No je to opravdu složitý. Jeden z velkých životních kroků. Ale tak to přece musí být....jinak bychom se nikam neposunuli. Ano, bude to změna, ale někam dál. :)

I'm cleaned.

16. února 2010 v 19:23 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
Musím to tak napsat, ptž to tak konečně je. Ano, v mé hlavě není žádné trápení. Mám všechno v těch šuplíkách, do kterých to patří. Některé jsou zamčené a některé se často otevírají.
Mám teď konečně volno na všechny zdůrazňuji PŘÁTELE...(né kamarády, né známé) ale opravdové přátele. Moc jich není a proto o ně musím pečovat...stejně tak jako vy byste měli pečovat o ty svoje. Je strašně milé, když vám z nenadání přijde zpráva: " Uuu prave hrajou nas song :) vzdycky si vzpomenu na nas dve,tohle uz se nas nikdy nepusti.Maaam Te rada:-*:) jen jsem to chtela napsat." To je přesně ta sms, kterou vám může poslat jedině opravdový přítel. Je to strašně silný pocit, který teď mám u svého srdíčka a za to jim děkuji... a to jsem si tu sms jen znovu přečetla. A nebo když vám někdo zavolá jen tak, protože chce slyšet váš hlas. I kdyby jste povídali o různých kravinách, tak vás ten člověk bude poslouchat a pak, když ho požádáte o jeho názor, tak vám ho jednoduše zdělí. Neřekne "Je mi to jedno"...prostě odpoví na to, na co se ho ptáte.
Když potřebujete Ti přátelé tu pro vás budou. A když potřebují oni, Vy tu jste pro ně. Tohle je jedna z věcí, které si cením. Je to maličkost, ale dokáže hodně.

dopsělost ?

11. února 2010 v 16:14 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
Myslím, že tenhle stav se ke mě dostaví nejdřív jak budu mít řidičák :D...což snad bude brzy. Ne je to tak..je to prostě realita. Dnes mi je šťastných a dlouho očekávaných osmnáct let. Je to skvělý pocit..ale najednou mi přijde, jak kdyby něco ve mě šlo do postraní...jestli je to ta moje nespoutanost nebo cokolov jinýho..bude mi to chybět...ááá pomozte mi..jak to mám udržet? Je to šílený...zase o něco přicházím.
A taky mě štve on M. proč? co mu zase vadí?? Chtěla jsem se za ním stavit, ale někoho tam měl, tak jsem se jen otočila na patě, ale on mě už viděl..sakra...najednou sms. A bylo to tady ..."To jsi mě teda viděla na té patě otočka...a nic." "A co mám jako dělat, neměl si čas a já ho dnes taky nemám. Mám narozeniny a ty jsi mi ani nepopřál." Brala jsem ho za nejlepšího přítele..na takového, na kterého se můžu vždy obrátit, ale nemůžu. TEĎ už vím, že ne. Je to jinak...všichni se časem mění, ale proč..?? Proč nezůstanou stejní..jen prostě přiberou víc rozumu atd...ale jinak ten vnitřek by mohl být stejný. NENÍ.. Musím se s tím smířit. Čekám na něj jak nějaká mařka.....Mám já to zapotřebí ? Nebo spíš stojí mi vůbec za to? Jo M***** ho pořád..proč? chci se toho zbavit. ....už to nevydržím.. Jsem naproste v klidu, když si s ním promluvím a on mě ujistí, že jsou všichni jen kamarádi. A pak? Někdo přijde a otevře pusu...za tu chvilku se dozvíte tolik věcí, že nestačíte věřit. Pak si řeknete a komu teda mám věřit? Jemu? Nebo někomu, koho znáte opravdu dobře a určitě by vám nelhal? Ale to On taky ne. Nebo snad ano? Tak sakra, čemu mám v tomhle světě věřit, když ani nevím kdo mi lže a kdo ne?

Něco mě potěšilo. Dnes opravdu moc. Ne, není to to, že mi všichni moji dobří kamarádi přejí všechno nejlepší...samozřejmě jsem jim za to taky vděčná..a některé opravdu miluju..a někteří mě překvapili, že si na mě vzpomněli. Ale ta hlavní věc, co mě překvapila je ta, že mi moje sestřička řekla, že opravdu moc pěkně zpívám. Nikdy mi to neřekla...a většinou chtěla, abych přestala, ale dnes. Dnes to řekla..a ještě před jinými lidmi. Děkuju jí za to moc.

Děkuju za dnešní ještě neukončený den..a doufám, že skončí co nejpozději, ptž tenhle den je můůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj ***

...svědomí ?

10. února 2010 v 14:10 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
...mám si to pokládat za vinu? Mám si něco vyčítat?...Je to přece jeho problém. On si to musí srovnat v hlavě. Já to sice ukončila, ale to neznamená, že bych si měla něco vyčítat. Tak proč mám takový divný pocit? Nic jsem po něm nechtěla...jen to, aby byl sám sebou. A to možná nebyl.Nelíbí se mi, když někdo lže, jen aby něčeho dosáhl..bohužel to není jedinej člověk, co něco takovýho udělal.
Je prostě konec. On si to musí urovnat. Já v tom mám naprostý pořádek. Nejsem ***** jen prostě vím co chci. A on mi to nedal. Musíme poznat pár lidí, projít nějakýma překážkama, bolestí, radostí...aby se z nás stali takoví lidé, jací chceme být. A těmi se taky staneme, pokud na tom budeme pracovat. Je na každém z nás, jak se s čím popereme....
Každý máme stejný začátek....NAROZENÍ ...pak už je to jen na nás.

Tak s tím sakra něco dělejte !!!

ERROR ..jakto?

2. února 2010 v 20:10 | (NE) D O K O N A L Á |  >> zápisníQ
Je to asi opravdu nějaká chyba. Myslela jsem si ( ale to jsem si asi opravdu jen myslela), že budu mít po pololetí víc času. Tím myslím víc času na kamarády, na kraviny, na stavění sněhuláka, na čtení, na ježdění....a nemám. A proto se ptám Jak je toto možné?? :// Grrr...
V té škole po nás pořád něco chcou. Nečekaně. Jasný ještě jsem si řekla, že budu v druhým pololetí víc makat a to se chci teda vidět. Když jsem si tohle naposledy řekla, tak se mi to podařilo, ale!!! Měla jsem právě málo času...na ty kamarády, kteří jsou pro mě na prvním místě a pro který bych udělala cokoliv...Tak proč se nevykašlu na nějaký to učení. Jejda...že by to bylo díky mé výchově? Nebo snad nějakému zalíbení se rodičům. Jistě, rodiče milují své děti minimálně dvakrát více, když jim donesou domů vysvědčení, se známkami, které si oni sami představují. Jo, ale někdy na to prostě my studenti nestačíme. Někdy nám něco nejde i přesto, že máme doučování. Proč si sakra každý rodič myslí, že když má jeho dítě doučování mělo by to hned všechno chápat?. ...Asi na to nemám buňky. Prostě mi nejde matika, ale je to kvůli tomu, že jsme brali deskriptivní geometrii. Geometrii všeobecně nemám ráda a dofám, že nejsem jediná. Vždycky mi z matiky stačila 2, myslím na základce. Počítala jsem s tím, že na gymplu se to minimálně o stupeň zhorší, ale né o víc. Ano první dva roky jsem měla 3 a byla jsem s ní nadmíru spokojená, ale přišel třeťák a sl. B. dostala za 4. Ano, rodiče to samozřejmě nepotěšilo a hned přemýšleli o tom, co mi zakázat. Byl to lyžák, na který se nejvíc těším už jen proto, že tam jedu jako instruktor. To je prostě mé přání..jednou dělat učitele jízdy na SNB. No a oni mi to teď překazili...ale naštěstí tam jedu. Navíc paltím si to sama a takže jim je po tom houbelec.
Ještě se musím vrátit k těm kamarádům. Teď díky otevření mi očí od mého "přítele" jsem zjistila, že jsem přišla o jednu kamarádku. Ale ne přišla, jakože bych jí stratila...je to kvůli mě..nějak jsem na ní neměla čas a přestaly jsme se bavit i stýkat. Uvědomila jsem si to a zjistila jsem, že mi chybí. Byla skvělá..taková jiná než ostatní. Měla jiný názory a strašně se mi líbíla její radost jen z těch nejmenších věcí. Jely jsme třeba na kola a s ní to bylo opravdu skvělý. Pak dostala nový kolo a chtěla jezdit ještě víc, ale to já už ZASE neměla čas. Je mi to líto...Proto jsem neváhala a napsala jí. Omluvila jsem se a ona mojí omluvu přijala. Byla jsem tak ráda a nadšená, že jsme hned naplánovaly nástup ke kadeřnici. A hlavně jsme začaly vzpomínat na starý časy...Nezapomněla. Nezapomněla vůbec na nic, co jsme spolu kdy prožily. Kluka, který jí balil v době, kdy jsme se bavily nejvíc..ptž ten kluk byl spolužák mýho kluka. No musím vám říct, že to byla opravdu sranda. Ani bych nevěřila, že jsme si na to vůbec vzpomněly, ale asi to tak má být. Asi nebude jen ten člověk, kterého v životě potkáte, chvíli s ním jste a on pak odejde. Bude to ta kamarádka, která vždy někde bude a budete o sobě navzájem vědět. Teda apsoň doufám. Je mi jasné, že jakmile dodělám střední a odmaturuju (teda jestli odmaturuju), tak se ty vztahy trochu změní. Každý půjde za svým cílem a každý si na to vybere jinou cestu. Někteří půjdou spolu. To je dost možné, ale já půjdu sama. Zase poznávat nové lidi, kteří by se mě měli bát, ptž to znamená, že čím víc lidí, tím míň času na ně budu mít. Achjo..asi je to můj osud. ( Nebo snad moje největší CHyba?)